Ano, chci eBook:  Smrt brána do života, VSTUPTE

PŘÍBĚH, KTERÝ ZMĚNÍ VÁŠ ŽIVOT

  

Lidé, kteří se setkají se smrtí nezůstanou stejní. Nemohou. 

Ale mnozí tuto velkou lekci propásnou a její poselství minou. 

Není to vaše chyba. Prostě jsme byli naučeni si některých věcí nevšímat, dělat, že nejsou. Smrt byla uklizena mimo náš život.

Ale může to být i jinak...

Jaké je poselství smrti? Jak smrt souvisí se životem? 

  • Ano, chci vstoupit do příběhu

    Ano chci vstoupit do příběhu, abych mohl uvidět i ten svůj. Na příběhu někoho jiného uvidím souvislosti svého života, na které u sebe, skrze vlastní emoce, mnohdy nevidím.
  • Ano znám bolest ze ztráty

    Ano znám bolest ze ztráty milované bytosti (zaměstnání, místa v rodině, ve vztahu). Znám pocit nedostatečnosti a zklamání při potratu a ztrátě dítěte.
  • Jaký má smrt smysl?

    Ztráta a smrt přináší veliký dar, velikou hodnotu do našeho života. Skrze bolest, kterou zažíváme, se dotýkáme svého nitra v té nejčistší podobě.
  • Ano, chci se skze příběh dotknout svým pocitů a emocí

    Pohledem na situaci druhého mohu vidět to, co skrze svou emoci a bolest mohu minout... ano chci to zahlédnout
  • Nerozloučila jsem se - teď mohu

    Někdy se nerozloučíme, nepustíme a nedovolíme odejít naší milované bytosti -skrze příběh to můžete udělat. Pro vás i pro ty jejiž mysí bylo odejít.

stáhni si eBook
Smrt je branou do života, Vstupte

Reference čtenářů a jejich reakce

Moni, teď jsem to dočetla. Nebo spíš dovzdychla, dozvzlykla. Je to tak hluboký a moudrý. Nesmim už nic psát, padaly by ze mě banality. Děkuju moc za to, že jsem si to směla přečíst. Je to nesmírně obohacující a je moc dobře ten příběh „poslat dál“.

Adéla K.

Milá Moničko, moje milá Moni, právě jsem dočetl "Knihu" a tak ještě plný dojmů chci na ni reagovat. Především se skláním před formou, jakou je "Kniha" napsána. Slova, věty, pocity, události lehce plynou, všechno vyjadřování je jasné, srozumitelné, přímé a otevřené. "Kniha" se čte jako profesionální román, jen s tou vyjímkou, že všechny aktéry dobře znám a dokonce jsem i součástí příběhu. Je to citově velmi silné, popisuješ poslední Peťovy dny a co se v Tobě a kolem vás odehrává. Je i řada detailů, které se dozvídám až nyní z "Knihy" a o kterých jsem dříve nevěděl. Oceňuji s jakou odvahou otevíráš své nitro a nabízíš jej k přečtení dalším. Při čtení některých pasáží jsem se pochopitelně neubránil slzám ani já. Vždyť řadu věcí jsme prožívali spolu ! Obdivuji Tě, Moni. V krásném těle se skrývá i krásná duše a silná osobnost.

Miroslav H. táta

...Je to hodně silná kniha o tématu o kterém se moc nemluví. Když někdo blízký zemře, moc se o tom nemluví a to ani v rodině. Lidi se ani neotevřou, neni poznat co prožívají uvnitř, neumí to sdělit a ani neví, které pocity si mohou dovolit. Pro mne to je taková první kniha, která do podrobna vypravuje o odchodu člověka a emocích a pocitech, které s tím souvisí bezprostředně a které se objevují i v čase pozdějším. Díky této knize jsem začal nad celým tématem, o smrti a tedy vlastně nad svým životem přemýšlet v úplně nových souvislostech. Knihu doporučuji každému... hodně vám toho dojde. Moničko, děkuji, děkuji, děkuji. PS.Přeji této knize mnoho chápajících čtenářů. Tento příběh inspiruje a pojednává o veliké lásce a o smíření, vyrovnání se smrtí. Hlavní přínos knihy vidím v nenechání člověka ve strachu ze smrti samotného. Návod, jak by mohl vypadat průběh a odchod bytosti. Strach z neznáma, konce a být na to sám, je asi nejhorší. Lidí, co odcházejí osamoceni, co jsou odstrčeni svými blízkými, aby nezatěžovali rodinu, od jejího normálního života, je stále moc. Děkuji, děkuji, děkuji co jsi mne naučila i touto knihou.

Aleš H.

Ahoj Mončo, chtěl bych ti vyjádřit obrovský obdiv s jakým citem a láskou jsi napsala svou knihu. Je tak opravdová. Musím říct, že jsem u čtení tvé knížky prožíval spoustu emocí zprvu plných beznaděje, smutku a pak smíření. Děkuji ti, že jsi napsala o své zkušenosti i přesto, že byla bolestivá.

Petr P.

Dobrý den, Moniko. Chci Vám moc poděkovat za sepsání Vašeho příběhu. Jednou jsem Vás potkala na Belvederu a slyšela u Jardy Duška. Ale po přečtení Vašich stránek a především e knihy, Vám chci velmi poděkovat za realizaci. Kdo jste a jak jste to celé uchopila a vynesla, vydupala z prachu pro nás ven, na světlo. Je pro mne velmi silné i přesto, že jsem takovouto zkušeností neprošla. Ale vlastně procházím, zatím uvnitř sebe, rozchodem se svým partnerem, se kterým máme dceru,12-ti letou. Po dočtení první části knihy jsem se rozplakala tou opravdovostí, láskou a lidskostí. S naladěním na své nitro, dívám se z okna do nebe a snězí.... Děkuji velmi, s úctou a láskou. A přeji ze srdce, ať se Vám daří Vaše projekty. Martina J., Rumburk, toho času v osobní transformaci :)

Martina J.

Vazena pani Moniko, uf......ja nevím jak psát......jedním slovem děkuji. Děkuji za poslani emailu. Děkuji za možnost přečtení těch několika stránek. Co to se mnou udělalo se nedá popsat. Je to jak kdyz si čtu svůj příbeh. Je mi hrozně. Přes slzy nevidím na klávesnici. Chci tu vaši knihu docist. Veřím, že mi pomůže. A věřte, že pomoc potřebuji. Budou to dva měsíce, kdy mi odešla láska mého života.....a me je hůř a hůř. Myslela jsem, že to bude obráceně.......není. Problem je jen, že ziji v zahraničí.......ale pokusim se odeslat něco málo.....promiňte (ale jsem tu úplne sama a zůstala jsem bez financí, prozatim....ale máte tam napsané IBAN...pro platbu ze zahranici....tak to zkusím). Částka není určena......ale věřte.....že kniha je nádherně napsaná......lidsky.....a asi žádná částka není dostatečně veliká.......dala bych i to posledni co mám......přečíst si, že normalíi jsem......jen to asi chce opravdu čas. Paní Moniko... omlouvám se za svůj zmatený a možná i nepochopitelný email. Ale kdo prožil.......možná pochopí.....a to jste pro me Vy. S hlubokým a přatelským pozdravem Lada K.

Lada K.

Dobrý den Moniko, chtěla bych Vám touto cestou ještě jednou poděkovat za setkání. Pro mě bylo určitě velmi cenné a moc si vážím toho, že jste do Mladé Boleslavi vážila cestu a udělala si na něj ještě po přednášce čas i prostor. Že jste z Českých Budějovic jsem vážně netušila, nějak jsem si myslela na Prahu... Martině jsem za možnost zprostředkování poděkovala bezprostředně po našem setkání, teď patří mé děkuji konečně i Vám. Nečekala jsem, že byste mi pomohla něčím, co mávnutím kouzelného proutku uděláte za mě, ale, že by mi setkání s Vámi mohlo pomoci hnout se zase o kousek dál z místa. A to se stalo. V pátek jsem odcházela s bolavou hlavou, neschopná myslet, v chaosu. Jedno velké "docvaknutí", aha-efekt jsem si ale odnášela již z dopoledne. Do následujícího dne si to všechno trochu víc sedlo a přišla úleva. Bohužel jsem Vám v ní nestihla napsat a po ní přišla zase hodně velká vlna smutku až depresivních pocitů..., kdy psát nešlo a ani jsem nechtěla. Myslím, že jsem to nejdůležitější (pro co jsem si možná šla?, aniž bych to dokázala sama pojmenovat nebo objevit...) pochopila: Být co nejvíc autentická, znamená co nejméně PŘIPOUTANÁ, co nejvíce sama sebou! (Uvědomuji si již co znamená připoutanost i co se mnou dělá, i to že její "objev" a snaha zbavit se jí, je jedním z hlavních darů, které mi tu mamka zanechala...). Těch darů je mnoho, k těm největším sama počítám UMĚNÍ ODPOUŠTĚT, ODPOUTANOST, SEBELÁSKU A SEBEPŘIJETÍ, ZNOVUSJEDNOCENÍ (propojení mysli, srdce a těla) a CELOSTNÍ PŘÍSTUP K ŽIVOTU. Z přednášek, z četby atd. (tedy jen teoreticky!!!) vím, jaký je rozdíl mezi láskou a vztahem, tzn. mezi láskou nepodmíněnou (třeba v toltéckém pojetí) a láskou podmíněnou, v níž jsme vychováváni a "ochočováni". Taky myslím, že už vím, jak se "vymanit" či "vykoupit" ze systému, v němž převažuje láska podmíněná. Je to o překonání strachu a nejrůznějších naučených vzorcích chování. To hlavní, co ale musím změnit, je postoj k sobě. Skutečnou a nepodmíněnou láskou k sobě a sebepřijetím můžu získat tu skutečnou sílu pro překonání strachu BÝT SAMA SEBOU. Je úlevné to vědět, jenže to ještě není to to žít, alespoň vždy, v každé situaci... Proto i já stále prožívám strach z odmítnutí, nepřijetí ostatními, strach být autentická, sobě věrná. Vím to, alespoň už si to častěji uvědomuji... Z našeho setkání jsem odcházela se směsicí těch nejrůznějších a nejrozporuplnějších pocitů. Pojmenovala jste ale asi to hlavní, co jsem já zatím nedokázala vidět a uchopit. Pocit, že se cítím sama, osamocená. První rok po mamčině odchodu byl v mém případě o výčitkách, co jsem vše udělala a neudělala, jak jsem jí ublížila, jak se cítila, trápila, trpěla, že odešla kvůli nám, že jsem jí nedokázala zachránit, pomoct,... Rok jsem se snažila do detailu pochopit její (a později i moje) problémy (to mi v tom velmi pomohlo), pocity, příčiny... Bylo to pro mě stěžejní pro pochopení a snad i pro nějaké přijetí situace vůbec. Příběh byl pro mě ještě daleko složitější a dramatičtější než jsem Vám stihla v pátek vypovědět, ne vše se samozřejmě dalo obsáhnout a ani jsem to nechtěla. I tak jste jej dokázala obdivuhodně pochopit a uchopit. V druhém roce jsem díky širšímu pochopení souvislostí a jistému zklidnění/zkrocení mysli pomocí psychoterapie a meditace, jógy,atd. dokázala příběh často již vidět jinak. Potom se objevil ten pocit, že mi chybí, že to strašně bolí, že jsem sama, že mi chybí její láska, přítomnost, druhá babička pro dceru... Snažila jsem se najít s ní spojení, mít jí v srdci, aby byla stále se mnou a snažím se o to dál. O tom byl i ten sen a moje emoce v něm zrcadlené... O odpuštění a sebeodpuštění jsem už něco přečetla, snažila se o to pomocí nabytého pochopení a poučení atd., na setkání s Vámi mi ale došlo, že máte nejspíš pravdu, že jsem jí dodnes nepustila a nedovolila jí odejít. A tím důležitým posunem, kterého můžu i díky setkání s Vámi dosáhnout bude dokázat ji s láskou propustit, respektovat její rozhodnutí. To asi bude to hlavní, co mi chybí k přijetí... Je fakt, že mám nejspíš zakódováno, že bych jí (o ní) teď nedokázala říct nic špatného (třeba, že mě tady nechala a že se bez ní opravdu cítím sama, chybí mi moc) a že jsem jí nepustila, držím ji (se jí) ve strachu, že když ji pustím, budu opravdu sama. Možná ale, že až potom budu moci být opravdu víc SAMA SEBOU a přitom můžu pořád cítit její lásku. Láska totiž nemá hranice a není ničím omezená. Lásku přece můžeme dávat i přijímat, ať už nás a druhé lidi dělí citová či fyzická vzdálenost a nebo i jiná rovina bytí... Nevím, kolik z toho co jsem napsala budete považovat za autentické a kolik za kličky. Možná jsem jen mohla napsat, děkuji, pochopila jsem, co chci dál udělat. Z pátku na sobotu jsem toho moc nenaspala, ale už tu noc jsem měla v hlavě malý rituál, při kterém bych se ráda pokusila o to propuštění s láskou. V pátek dopoledne jsem nebyla schopná mluvit, pochopila jsem hned ten svůj pocit v druhém roce a že něco na něm je právě to, o čem jste mluvila, ale Vaše výzva mluvit s ní pro mě představovala něco natolik intimního, že jsem u toho chtěla být rozhodně v klidu a sama, další výzvy už způsobovaly jen tlak/nátlak, kdy jsem se začala i bránit to slyšet a uznat, víc a víc blokovat... To už se mi honily hlavou nejrůznější věci, ale vzdor byl jejich nejsilnějším jmenovatelem. Vím, že bych Vám to vůbec nemusela psát, ale Vy jste se mi zase nemusela snažit pomoct a to se stalo a dělo vlastně už od doby, kdy jsem se dostala k Vaší vlastní knize a příběhu a Vašim článkům, z nichž se mě nejeden dotýkal a nejeden oslovil... Milá Moniko, ještě jednou Vám z celého srdce děkuji, též za to objetí... S úctou, Jana

Jana N.

Moni, přes slzy rozostřená písmenka...viděla jsem tvůj příběh a chvílemi svůj...ne, nejsou stejné a přece... S hlubokou úctou děkuji. Ivana

Ivana P.

Vážená paní Moniko. Chci Vám poděkovat za všechny emaily, které mi posílate.Vždy si udělám čas a prečtu. Napriklad tento poslední.......moc děkuji.Píšete své příběhy tak opravdově a je to tim, že jste je opravdu prožila. Mně to dodává sílu, pochopit ne vždy pochopitelné. Milá paní Moniko. Možná nechápete proč Vám to píši. Ale ja jsem musela, protože i toto je jen malinké poděkovaní Vám......protože jste to Vy.......kdo mi pomohl pochopit spoustu věcí pro me dříve nepochopitelných. Děkuji Vám za vše.....a přeji jen krásné a klidné dny. Lada K.

Lada K.

Pro koho je kniha určena a jaký může mít pro vás přínos

Ať už jte se ve svém životě potkali nebo se chcete potkat se smrtí, můžete se začíst do mého příběhu. Příběh má jen 18 stran A4. Proč to píši, že je tak krátký? Někdy jde o jednu větu, o jedno slovo a velký AHA efekt, jakmile vám něco dojde a docvakne... Velké příběhy, které patří do života nepotřebují mnoho slov a tak můžete být překvapeni, jak krátké to je. 

Skrze příběh, který vám předkládám ukazuji různé fáze a střídající se pocity, se kterými se můžete potkat i u sebe.

Bolest ze ztráty je tak velká, že máme pocit, že není větší a nikdo jiný ji nezažil. Příběh vám říká, že nejste jediní a, že na to nejste sami, že to není ojedinělé a, že se nemusíte obviňovat za některé své pocity.

Čtěte a představujte si sebe, čtěte a prožijte si to, abyste zacítili tu posvátnou chvilku odchodu, tu sílu, ten klid a abyste si dovolili truchlit a všechnu bolest, která přijde. Dovolte si ji přivítat, dovolte si ji mít... a až bude čas - dovolte si ji odložit a netrpět dál.

Potřebujete pomoc? 

Napište mi na info@monikahasalova.cz nebo volejte na 730 129 466

Jsem tu s vámi a ráda vám pomůžu.

ochrana osobních údajů všeobecné obchodní podmínky

Web je vytvořen na platformě MioWEB. Tento skvělý nástroj pro vaši prezentaci si můžete prohlédnout zde 

Potřebujete schraňovat a třídit emailové adresy? Mám nejlepší zkušenost se SmartEmailingem, vyzkoušejte si jej sami.

Kouzlo: "Faktury ať se vystavují, posílají a párují sami." tak tohle kouzlo splní FAPI, podívejte jak vám zjednoduší práci a ušetří čas

Doporučuji Vám jen to, co mám sama vyzkoušené. Budete-li mít jakékoli dotazy, obraťte se na mě.