Smrt a odcházení. Umění doprovázet. Osobní příběh.

“Děda je v nemocnici. Je to spíš otázka hodin. Tak jsem ti to chtěla říct.” zněla slova mojí maminky, roztřesená tou samou zprávou, kterou mi sdělovala.

Jet do nemocnice nebo nejet? To byla otázka, kterou jsem si položila dovnitř sebe. Ne do mysli, ale do srdce.  Děda nebyl můj děda, ani můj otec. Byl to manžel mé maminky, kterého si vzala krátce po rozvodu a smrti mého tatínka. Tenkrát se to obojí seběhlo tak rychle.


NA SMRT SE MŮŽEME ZLOBIT


Když zemřel můj otec, mamka pociťovala spíše vztek, než smutek. Zlobila se, že odešel, zlobila se na rozvod. Byla bolavá. A i to byl důvod k tak brzké svatbě. Vdala se ani ne do roka, po taťkově odchodu.

Bylo mi 20 a pro mne to tak jasné nebylo. Tento muž najednou stál v pozici mého otce. Sama bych si ho tam nedala. Stál po boku mé matky. Tam jsem si přála stát já. Nebyla jsem sice už malá holka, bylo mi 20, ale v tomto věku jste i tak jen zraněnou dcerou, která pociťuje ztrátu jednoho z rodičů a obrovský strach, že by mohla přijít i o druhého z nich.

Takže když se maminky přítel objevil u nás doma, byl to pro mne oříšek. Překážel mi. Nemohla jsem k mamce. Chtěla jsem k ní a nevěděla jak. Nevěděla jsem to ani ve chvíli, kdy můj taťka zemřel a tento nový muž u nás ještě nebyl. Na mne přišel příliš brzy a jeho přítomnost byla pro mne víc než ohrožující.

I mamka dělala jak uměla.

A čas plynul. Velmi dlouhý čas. Naše návštěvy se omezily na minimum a nejlépe na dobu, kdy můj otčím doma nebyl. Tak jsem se cítila bezpečně.  Dlouho jsem uvnitř sebe žila pocit, že nejsem vítána a každá návštěva mne stála hodně sil.


KDYŽ VÁS JEDNOU NĚCO OHROŽUJE, MYSLÍTE SI, ŽE TO BUDE NAVŽDY


 

Jako je tomu vždy v těchto případech.

Ironií osudu a nebo spíše jasnou ukázkou, že věci jsou možná jinak bylo, že pokaždé když se odehrálo něco velkého, byla jsem u toho.

Před 8 lety maminčin manžel zkolaboval. Muž, který všem velel, pracoval za dva, možná někdy za tři, najednou zůstal bez pohybu. Lékaři sdělili, že do několika dnů je konec.

“Cože?”

Takovou zprávu nikdo nečekal. Zajímavé je, že přes toto tvrzení lékařů v jednom nemocničním ústavu si to stejné nemysleli v jiné nemocnici. Dědu převezli do Prahy a léčení doznalo změn.

Hned další víkend jsme vezla mojí mamku na návštěvu za dědou do Prahy. Nevím z čeho byl více překvapený. Zda z toho že žije, nebo z toho, že jsem mamku přivezla já.

Osm let procesu nemoci, osm let putování mezi nemocnicemi, osm let nadějí a propadů, osm let jiného života.

Ano pojedu za ním, slyšela jsem svůj vnitřní hlas. Zavolala jsem mamce, že tedy jedu.
“Možná tě tam nepustí,” strachovala se.

Cestou jsem cítila zvyšující se aktivitu v mém těle. Vnímala jsem zvyšený tep, nabuzení mé pozornosti a velkou vnitřní soustředěnost na záměr. Pozdravit se, rozloučit se a ukázat cestu, má-li tomu tak být.

Ležel ne posteli, napojený na hadičky, přikryté tělo jen z části. Tělo vypadalo drobně a jemně, i když hrudník dával tušit bývalou sílu a rozložitost. Dnes tomu bylo jinak.

“Mluvila jste s maminkou?”, zeptal se mne pan primář.

“Ano”, odpověděla jsem.

“Pak víte, že to je tázka hodin.”

Stála jsem u postele a prohlížela si tělo a vše okolo. Čekala jsem, až projdou mým tělem veškeré informace z tohoto místa, fascinace vším co právě vidím.

Díky zkušenosti s odchodem mého muže jsem nebyla nijak překvapená změnou těla, proměnou rysů v obličeji, špičatostí nosu a zapadlostí očí. Věděla jsem, co to znamená.


DOVOLTE SI BÝT FASCINOVÁNI


Přesto jsem si dala čas na vstřebání všeho. Prohlížela jsem si dědu, tělo, hadičky. Poslouchala dech, dívala se na budíky a určovala, které hodnoty na obrazovce vidím – tepofou frekvenci, dechovou frekveci, tlak….

Pak jsem vnímala prostor okolo sebe. Hlasy a provoz na místě samotném. Kdo další tu leží?

Tohle všechno bylo důležité proto, abych se mohla  uvnitřnit. Viděla jsem, že mám prostoru kolik budu potřebovat. V tomto prostředí nespěchání jsem se uvolnila.

Ahoj …… Oslovila jsem ho. Přitáhla jsem si židli a posadila se. Bude to na dýl.

Hleděla jsem na něho a dovolila jsem, aby se začaly věci dít. Nejprve se mi objevily pocity zloby, smutku a příkoří. Objevily se a já je pozorovala. Ano zlobila jsem se, ano cítila jsem odstrčení, ano cítila jsem, že mi překáží jít k mamce… Sledovala jsem ty pocity v těle a nechala jim volný průběh.

Ano i to sem patří.

Tehdy na mne leckdy útočil. Asi jsem i já vyzařovala důvod, ale nyní jsem vnímala hlavně své pocity ohrožení. Uvědomila jsem si dnes jeho bezbrannost. A sledovala pocity.

Mohly být jakkékoliv. Dovolte si je. Jen u nich buďte svou pozorností. Dovolte, aby se projevilo a ukázalo vše co je třeba.

Tyto první pocity nejsou primární pocity, které léčí. Je to vzpomínka na ohrožení, které se hlásí a připomíná – buď ve střehu! Je to i pochopitelné.


 

NEJPRVE BOLEST I VZTEK, ALE TA VELKÁ EMOCE JE AŽ ZA TÍM….


Dovolte tomu přijít a počkejte. To podstatné je až za tím.

Vidím ho, jak celou tu dobu byl s mou mamkou. Žili spolu. Nějak. Po svém. Tak to chtěli, tak to měli. Oni. Respektuji to.

Vidím je, jak spolu žijí a uvědomuji si tu změnu. Pro něho i pro mou mamku. V mém srdci se cosi proměňuje.

Děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji, že ses staral o mou mamku. Děkuji, že jsi jí byl nablízku. Děkuji ti.

Hladím ho a dotýkám se jeho těla. Okolo vytvářím prostor, aby k nám nedoléhal zvuk a hlasy od personálu. “Něco se ucpalo.” “Sakra, zase přijeli pozdě.” “Nedá se na ně spolehnout.” “Kam půjdeš večer? Nevíš co dávají v kině?” “To bude nějaká blbost.” Do toho hraje rádio.

Tak i tohle je prostor pro odchod. Pro umírání. Pro přechod. Kontaktuji se s jeho duší.


DĚKUJI, KDYŽ JE SMRT PŘIJATA. JE TO CESTA. DOVOLME JI.


Neni to úplně snadné. Někde se toulá. Být podle ní, je už pryč. Drží se u těla skrze přístroje.  Začínám s ní komunikovat. Když si toho všimne, už to jde trochu snadněji.

Vysvětlujeme si, že i takto může vypadat ten důležitý moment našeho života. Je tam sám. Pro nikoho z rodiny to není snadné. Nedokážou se na to dívat. Sesta ho viděla jen zdálky a utekla. Že prý to pro ni není. Uvědomuji si, jak mi je líto, že to je právě takhle.

Sdělíme si co je třeba a posílám ho na cestu. Vnímám, že na něco ještě čeká. Vnímám, i to, že zbytečně. Jeho dcery nepřišly. Je mi to líto, ale cítím tu sílu a pravdivost – tak to je. A teď je to tvůj čas. Tvůj čas jít. Děkuji.

Přitom se mi zdá, že by stačilo tak málo. Všichni zaměstanci tohoto oddělení vědí, že se zde čeká, až život vyhasne. Měla jsem vjem, jakobyste zaparkovali závodní auto po skvělé jízdě do garáže a místo, aby se mu poděkovalo za parádní jízdu, necháte mu ještě nastarovaný motor, aby se vypálila všechna nafta, i když ono samo by už chtělo jen vychladnout.

Stačilo by málo. Dovolit smrti, aby byla přítomná. Netvářit se, že zachraňujeme život. Dovolit životu, aby došel svého konce a čekat jej.

Sdělíme si co je třeba a posílám ho na cestu. Vnímám, že na něco ještě čeká. Vnímám, i to, že zbytečně. Jeho dcery nepřišly. Je mi to líto, ale cítím tu sílu a pravdivost – tak to je. A teď je to tvůj čas. Tvůj čas jít. Děkuji.

Monika

 

P.S:

Milí přátelé, toto je můj osobní rodiný příběh o který se s vámi dělím. Ty klientské mi nepřísluší sdělovat. Pokud mi to klienti sami nedovolí, je-li jejich příběh tak zajímavý, že by mohl být přínosem pro další lidi. Zkušenost se smrtí je vzácná chvíle. Náš postoj k ní je naučený. Neznáme ji. A proto se vám mohu hodit mé služby průvodce pro umírající  a pro pozůstalé.

s láskou k jakékoli formě bytí Monika

 

Sdílení článku je vítáno v nezkrácené a neupravené formě s uvedením zdroje. Děkuji.